Oslavy nového roku nemám rád. Všichni jsou do Silvestra celí udělaní, ale když se nad tím tak zamyslíte, dojde vám, že nemají vůbec proč. Většina lidí se totiž akorát šíleně ztříská a je ráda, že to může sobě i ostatním nějak zdůvodnit. To, co dělají všichni na Silvestra, já dělám prostě když se mi chce. Nečekám na to, až mi kalendář přikáže, že se mám opít. Opiju se, když na to mám náladu…

            Jako by bylo co slavit. Prostě končí jeden rok a začíná jiný. Ve formulářích budeme od teď do políček „datum“ psát zase chvíli jiná čísla. Je to snad důvod k oslavě? Proč tedy neslavíme i konec měsíce nebo dne?

            Ale má-li někdo tu potřebu, ať si to užije.

            Letos se mi ale svůj silvestrovský bojkot dodržet nepodařilo. Už ale aspoň vím, jak jsem tu zatracenou noc strávil. Ráno, když jsem se probudil na těch schodech, jsem si nemohl vzpomenout, ale Tom (můj spolubydlící) mi paměť osvěžil. Byli jsme na pařbě, kam nás dotáhla nějaká Tomova kamarádka. Popravdě řečeno, slovo kamarádka se pro tuhle číču moc nehodí. Tom ji totiž znal sotva den, jenomže se mu prostě zalíbila a ucítil potřebu ji poznat blíž.

            A tak nás dívka, jejíž jméno jsme já a nejspíš ani Tom neznali, dostala na party kdesi ve sklepě jednoho pražského činžáku. Teď s odstupem času si vybavuju, že tam byla spousta pití a že Tom odešel dost brzo. Pak mi vysvětlil, že ho tam začal srát nějaký týpek, který ho pořád přemlouval, aby s ním šňupal koks. Ne že by měl Tom něco proti drogám, to spíš naopak, ale prostě si potrpí na svoji vlastní kvalitku a taky je dost zásadový. Když na to nemá chuť, tak si zkrátka nedá.

            Tak se teda sebral, odešel a mě tam prostě nechal. Já už si pak pamatuju jenom to ráno na schodech.

            První den v roce jsme s mým spolubydlícím strávili dlouhým hovorem o životě, zkaženosti světa a existenciálních problémech, které se na nás najednou nějak rychle nahrnuly. Při tom jsme seděli na zemi a buď kouřili cigarety, nebo si podávali jointa.

            Najednou se z chodby ozvaly dveře. Někdo vyšel z koupelny. Tom se zarazil a začal si v hlavě znovu promítat včerejší noc. Po chvíli vytřeštil oči, vyděšením pootevřel pusu, pak se oklepal a oznámil mi: „Ty vole, Marika!“

„Cože? Kdo?“

„Ta holka, co nás včera vzala na tu oslavu,“ bylo mi vysvětleno.

            Tom si pak ještě vzpomněl, že když odcházel ze silvestrovského mejdanu, nebyl sám. Ne že by se mu podařilo Mariku sbalit, jenom chtěli oba z večírku vypadnout a přitom nechtěli přestat oslavovat. Můj galantní kamarád proto pozval tuhle slečnu k sobě na skleničku. Jenomže jakmile došli do našeho bytu, oba usnuli. Tom se dopotácel do své postele, jeho dámský doprovod strávil noc ve vaně.

            Marika vstoupila do dveří, podívala se na nás a začala se červenat. Musel jsem se začít smát, když se nám začala svým roztomilým ruským přízvukem omlouvat za všechno, co tu noc vyváděla.

„Klídek, my si ze včerejška skoro nic nepamatujem, takže vše je ti odpuštěno,“ uklidnil jsem ji a nabídl, že ji doprovodím domů. Zasmála se a souhlasila.

            Byla to nádherná mladá holka, něco kolem osmnácti let. Na její tvář bych se vydržel dívat hodiny. To by mi úplně stačilo, prostě se na ni koukat. Snad budu mít někdy tu příležitost.

            Došel jsem s ní k tramvaji, která ji odvezla domů, a cestou se mi podařilo získat její telefonní číslo. Pak jsem se vydal zpátky a doufal, že Mariku ještě někdy uvidím.